V. kapitolaPORUCHY DUŠEVNÍ A PORUCHY CHOVÁNÍ (F00–F99)
situacích‚ které nejsou za běžných okolností nebezpečné. Pacient se těmto situacím vyhýbá‚
a pokud tak neučiní‚ trpí v nich strachem. Zájem pacienta se soustřed'uje na jednotlivé
příznaky‚ jako je palpitace nebo pocit na omdlení‚ a často jsou spojeny s druhotným strachem
ze smrti‚ ztráty sebeovládání nebo zešílení. Myšlenky na účast ve „fobické” situaci vzbuzují
u pacienta anticipační úzkost. Fobická úzkost a deprese často existují vedle sebe. Zda jsou
nutné obě diagnózy‚ fobická úzkost a depresivní epizoda nebo pouze jedna z nich‚ je určeno
časovým průběhem obou poruch a terapeutickou úvahou při lékařské konzultaci.
obchodů‚ zástupů lidí a na veřejná prostranství; nebo cestovat sám ve vlaku‚ autobusu nebo
letadle. Panická porucha je častá při minulých i přítomných epizodách. Depresivní
a obsedantní symptomy a sociální fobie jsou také běžně přítomny jako podružné rysy.
Vyhýbání se fobickým situacím je častým rysem současných i minulých epizod a někteří
agorafobici prožívají jen málo úzkosti‚ protože jsou schopni se vyhnout svým fobickým
situacím.
obvykle spojeny s nízkou sebeúctou a strachem z kritiky. Ty se mohou projevovat červenáním‚
třesem rukou‚ nauzeou a nucením na močení. Pacient je někdy přesvědčen‚ že tyto
sekundární projevy úzkosti jsou prvotní. Příznaky mohou progredovat až do panické ataky.
tma‚ létání‚ uzavřený prostor‚ močení nebo vyprazdňování na veřejných toaletách‚ požívání
určitých jídel‚ ošetření u stomatologa nebo pohled na krev nebo poranění. Ačkoliv spouštěcí
situace je diskretní‚ kontakt s ní může vyvolat paniku‚ podobně jako u agorafobie a sociální
fobie.
situaci. Depresivní a obsedantní příznaky a někdy i prvky fobické úzkosti se také mohou
objevit‚ ale musí být nepochybně sekundární nebo méně závažné.
nějakou zvláštní situaci nebo souhru okolností‚ a jsou proto nepředvídatelné. Podobně jako
u jiných úzkostných poruch dominují náhlé palpitace‚ bolesti na hrudi‚ pocity dušení‚ závratě
a pocit neskutečnosti (depersonalizace nebo derealizace). Často je sekundární strach ze
smrti‚ ztráty sebeovládání nebo zešílení. Panickou poruchu bychom neměli považovat za
hlavní diagnózu‚ pokud na začátku ataky má pacient depresi‚ protože pak jsou panické ataky
pravděpodobně sekundárním projevem deprese.
zvláštní zevní okolnosti‚ ani se nevyskytuje převážně v závislosti na nich (tj. je „volně
těkající”). Hlavní příznaky jsou různé. Většinou jde o pocity nervozity‚ třes‚ svalové napětí‚
pocení‚ světloplachost‚ palpitace‚ závratě a tlak v epigastriu. Často jsou přítomny strach a jiné
obavy‚ že pacient sám nebo jeho příbuzní brzy onemocní nebo budou mít nehodu.
zřetelně nepřevažuje a žádný není vyjádřen natolik‚ aby opravňoval k diagnóze‚ pokud by byl
hodnocen samostatně. Jsou-li úzkostné a depresivní příznaky natolik závažné‚ aby
opravňovaly samostatné diagnózy‚ měly by být zaznamenány obě a této položky by nemělo
být užito.
výrazný‚ aby mohla být určena samostatná diagnóza.
nápady‚ představy nebo popudy‚ které znovu a znovu vstupují do mysli pacienta ve stále
stejné formě. Pro pacienta jsou téměř vždy obtížné. Snaží se jim často klást odpor‚ ale bez
úspěchu. Považuje je za své vlastní‚ ačkoliv jsou mimovolní a často odporné. Nutkavé činy
nebo rituály jsou stereotypní a stále opakované. Nemusí být ani příjemné‚ ani vést k realizaci
užitečných úkolů. Jejich účelem je zabránit nějaké objektivně nepravděpodobné události‚
často znamenající škodu pro postiženého‚ nebo jím vyvolané‚ o níž se postižený domnívá‚ že
by jinak nastala. Jedinec obvykle považuje toto chování za bezúčelné nebo nesmyslné
a opakovaně se pokouší mu odolat. Úzkost je přítomna téměř vždy a zhoršuje se‚ pokud
postižený nutkání odolá.
zneklidňujících pacienta. Někdy jsou nápady nerozhodné‚ nekonečné úvahy o alternativách‚
spojené s neschopností udělat běžná‚ ale nezbytná rozhodnutí v běžném denním životě.
Vztah mezi nutkavými myšlenkami a depresí je zvláště úzký. Diagnózy vtíravé a nutkavé
poruchy by mělo být užito pouze tehdy‚ když ruminace vznikne nebo přetrvává i bez
depresivní epizody.
nenastane potenciálně nebezpečná situace‚ nebo pořádku a úklidu. Základem manifestního
chování je zde strach‚ obvykle z nebezpečí‚ které může jedince potkat‚ nebo které může sám
vyvolat. Rituál představuje neúčinnou nebo symbolickou snahu toto nebezpečí odvrátit.
symptomalogie a průběhu‚ ale též na základě jednoho nebo druhého ze dvou příčinných vlivů‚
a to výjimečně zatěžující životní události‚ vyvolávající akutní reakci na stres nebo významné
životní změny‚ vedoucí k trvale nepříznivým okolnostem‚ které vedou k poruše adjustace.
Ačkoliv méně závažné psychosociální stresy („životní události”) mohou vyvolat začátek nebo
přispět k obrazu širokého okruhu poruch‚ zařazených v této kapitole na jiném místě. Důležitost
těchto stavů pro etiologii není vždy jasná. V každém konkrétním případě lze zjistit závislost
na individuální‚ často idiosynkratické citlivosti a zranitelnosti. To znamená‚ že životní události
nejsou ani nezbytným‚ ani dostatečným faktorem k vysvětlení vzniku onemocnění a jeho typu.
Naproti tomu o chorobách‚ zmíněných v této kapitole‚ se domníváme‚ že vznikají vždycky jako
přímý důsledek akutního těžkého stresu nebo trvalého traumatu. Stresová událost nebo
trvalé nepříznivé okolnosti jsou prvotním a nejdůležitějším příčinným faktorem‚ a toto
onemocnění by bez tohoto vlivu nemělo vzniknout. Onemocnění v tomto oddíle tak mohou být
považována za maladaptivní odpovědi na těžký nebo trvalý stres‚ kde selhaly mechanismy
úspěšného vyrovnání s ním‚ což vede k narušení sociálního fungování nemocného.
základě symptomalogie a průběhu, ale též na základě jednoho nebo druhého ze dvou
příčinných vlivů, a to výjimečně zatěžující životní události, vyvolávající akutní reakci na stres
nebo významné životní změny, vedoucí k trvale nepříznivým okolnostem, které vedou
k poruše adjustace. Ačkoliv méně závažné psychosociální stresy („životní události”) mohou
vyvolat začátek nebo přispět k obrazu širokého okruhu poruch, zařazených v této kapitole na
jiném místě. Důležitost těchto stavů pro etiologii není vždy jasná. V každém konkrétním
případě lze zjistit závislost na individuální, často idiosynkratické citlivosti a zranitelnosti. To
znamená, že životní události nejsou ani nezbytným, ani dostatečným faktorem k vysvětlení
vzniku onemocnění a jeho typu. Naproti tomu o chorobách, zmíněných v této kapitole, se
domníváme, že vznikají vždycky jako přímý důsledek akutního těžkého stresu nebo trvalého
traumatu. Stresová událost nebo trvalé nepříznivé okolnosti jsou prvotním a nejdůležitějším
příčinným faktorem, a toto onemocnění by bez tohoto vlivu nemělo vzniknout. Onemocnění
v tomto oddíle tak mohou být považována za maladaptivní odpovědi na těžký nebo trvalý
stres, kde selhaly mechanismy úspěšného vyrovnání s ním, což vede k narušení sociálního
fungování nemocného.
nebo dlouhého trvání) mimořádně ohrožující nebo katastrofické povahy‚ která je sto způsobit
silné rozrušení téměř u každého. Predisponující faktory‚ jako rysy osobnosti (nutkavé‚
astenické) nebo neuróza v anamnéze‚ mohou snižovat práh vzniku tohoto syndromu nebo
zhoršovat jeho průběh‚ ale pro vysvětlení jeho vzniku nejsou nutné ani dostačující. Typické
jsou epizody znovuoživování traumatu v neodbytných vzpomínkách („flashbacks”)‚ snech
nebo nočních můrách‚ které se objevují na přetrvávajícím pozadí pocitu tuposti a emoční
oploštělosti‚ stranění se od lidí‚ netečnosti vůči okolí‚ anhedonie a vyhýbání činnostem
a situacím‚ upomínajícím na traumatický zážitek. Obvykle se objevuje vegetativní
hyperreaktivita a zvýšená bdělost‚ zesílené úlekové reakce a nespavost. S uvedenými
příznaky je obvykle spojena úzkost a deprese a nejsou řídké ani suicidální myšlenky.
Začátek následuje po traumatu s latencí od několika týdnů do několika měsíců. Průběh je
kolísavý‚ ale ve většině případů dochází k úpravě. V malém počtu pacientů může nastat
chronický průběh po léta a trvalá změna osobnosti (F62.0).
i výkonu. Začínají v období adaptace na výraznou změnu životní situace nebo stresovou
životní událost. Stresor může narušit integritu sociální sítě pacienta (úmrtí v rodině‚ bolestná
ztráta drahé osoby‚ osamocení)‚ široký systém sociálních opor a hodnot (stěhování‚ emigrace)
nebo reprezentující velké vývojové přechody nebo krize (chození do školy‚ stát se rodiči‚
selhání v získání žádaného osobního postavení‚ důchod). Individuální predispozice nebo
zranitelnost hraje důležitou roli v riziku vzniku a způsobu manifestace choroby z poruchy
přizpůsobivosti‚ ale nicméně se předpokládá‚ že tato porucha nemůže vzniknout bez stresoru.
Příznaky jsou různé‚ jako depresivní nálada‚ úzkost‚ strach (nebo jejich kombinace): pocit
neschopnosti řešit situace‚ plánovat dopředu nebo pokračovat v současné situaci: určitý
stupeň poruchy v provádění 9 běžných denních zvyklostí. Poruchy chování mohou být také
přítomny‚ zvláště v dospívání. Dominující vlastností může být krátká nebo prolongovaná
depresivní reakce nebo porucha jiných emocí a poruchy chování.
normální integrace mezi vzpomínkami na minulost‚ uvědomění si vlastní identity
a bezprostředních pocitů‚ a ovládání tělesných pohybů. Všechny typy disociativních poruch
mají tendenci opakování po několika týdnech nebo měsících‚ zvláště jestliže jejich výskyt byl
spojen s traumatizující životní událostí. Chroničtější poruchy‚ zejména obrny a anestezie
mohou vzniknout‚ je-li začátek spojen s neřešitelnými problémy nebo interpersonálními
obtížemi. Tyto poruchy byly dříve zařazovány jako různé typy „konverzní hysterie”.
Předpokládá se jejich psychogenní původ‚ jsou těsně časově spojeny s traumatickou událostí‚
s neřešitelnými a nesnesitelnými problémy nebo porušenými vzájemnými vztahy.
Lékařské vyšetření neodhalí žádnou známou interní ani neurologickou poruchu. Dále je
průkazné‚ že ztráta funkce je výrazem emočního konfliktu nebo potřeby. Příznaky se mohou
vyvinout v těsné závislosti na psychologickém stresu a často se objeví náhle. Zde jsou
uvedeny pouze poruchy tělesných funkcí‚ které jsou normálně řízeny vůlí a ztráta citlivosti.
Poruchy spojené s bolestí a dalším komplexem tělesných pocitů zprostředkovaných
vegetativním nervovým systémem jsou zařazeny pod somatoformními poruchami (F45.0).
Vždy si musíme uvědomovat možnost pozdního objevení vážné tělesné nebo duševní
choroby.
organickou duševní chorobou a je příliš nápadná‚ než aby mohla být vysvětlena běžnou
zapomnětlivostí nebo únavou. Amnézie je obvykle soustředěna na traumatické události‚ jako
např. nehoda nebo neočekávaná ztráta drahé osoby‚ a je obvykle částečná nebo selektivní.
Úplná a všeobecná amnézie‚ která je vzácná‚ je obvykle součástí fugy (F44.1). Pokud je tomu
skutečně tak‚ pak by jako taková měla být zařazena. Tuto diagnózu bychom neměli stanovit‚
pokud je současně přítomno organické postižení mozku‚ intoxikace nebo nadměrná únava.
(F10–F19 se společnou charakteristikou .6 na čtvrtém místě)
života. Ačkoliv je amnézie na dobu fugy‚ pacientovo chování během ní se může jevit
nezávislému pozorovateli zcela normální.
pohybů a normální odpovědi na zevní podněty jako světlo‚ hluk a dotyk‚ ale vyšetření
neukazuje žádné somatické příčiny. Dále je jasný doklad psychogenního příčinného vztahu
k nedávné stresující události nebo problému.
pouze transové stavy‚ které jsou mimovolní nebo nechtěné‚ vyskytující se mimo nábožensky
nebo kulturně akceptované situace.
na čtvrtém místě)
jejich částmi. Mohou být velmi podobné téměř jakémukoli druhu ataxie‚ apraxie‚ akineze‚
afonie‚ dysartrie‚ dyskineze‚ záchvatů nebo obrny.
týká pohybů‚ ale kousnutí do jazyka‚ úraz při pádu a inkontinence moči jsou vzácné. Ztráta
vědomí není přítomna nebo je nahrazena stavem stuporu nebo transu.
představami o tělesných funkcích spíše než s lékařskými vědomostmi. Může být
diferencovaná ztráta mezi senzorickými modalitami‚ které nemohou být způsobeny
neurogenní lézí. Ztráta citlivosti může být spojena s pocity mravenčení. Ztráta vidění a slyšení
je u disociativních poruch vzácná.
lékařského vyšetřování i přes opakované negativní nálezy a ujišťování lékaře‚ že obtíže nemají
fyzickou podstatu. Pokud existuje nějaká tělesná nemoc‚ pak nevysvětluje rozsah a podstatu
potíží nebo příznaků a nešťastnost a zaujetí pacienta.
zařazenými jinde (F54)
dva roky trvající. Většina pacientů má dlouhou komplikovanou anamnézu kontaktu
s obvodními lékaři i specialisty. Během tohoto kontaktu bylo provedeno mnoho zkoušek
s negativním výsledkem a zbytečné explorativní operace. Symptomy se mohou týkat jakékoli
části těla nebo systému. Průběh choroby je chronický a kolísavý‚ a je často spojen
s narušením sociálních‚ rodinných a interpersonálních vztahů. Krátkodobé (méně než
dva roky) a méně výrazné symptomy by měly být zařazovány jako nediferencovaná
somatizační porucha (F45.1).
obraz somatizační poruchy ještě není vytvořen‚ měli bychom uvažovat o použití této položky.
závažných a progresivních somatických nemocí‚ které se projevují trvalými somatickými
potížemi nebo trvalým zabýváním vlastním fyzickým vzhledem. Normální nebo běžné pocity
a jevy často pacienti interpretují jako abnormální a zneklidňující. Pozornost je obvykle
zaměřena pouze na jeden nebo dva orgány nebo tělesné systémy.
nebo orgánu‚ který je převážně nebo úplně řízen vegetativní inervací‚ tj. kardiovaskulární‚
gastrointestinální‚ respirační a urogenitální systém. Příznaky jsou většinou dvojího typu‚ žádný
z nich přitom nesvědčí pro somatickou poruchu orgánu nebo systému‚ kterých se má týkat.
První skupinou jsou stížnosti‚ které jsou založeny na objektivních známkách vegetativního
podráždění jako palpitace‚ pocení‚ červenání‚ třes a strach a obavy z možnosti somatické
choroby. Druhým typem jsou subjektivní stesky nespecifického typu‚ které se různě mění‚ jako
prchavé bolesti‚ pocity pálení‚ tíže‚ napětí a pocity naplnění nebo roztažení‚ které pacient
vztahuje na různé orgány a systémy.
zařazenými jinde (F54)
fyziologickým procesem nebo somatickou poruchou a která se objevuje v souvislosti
s citovým konfliktem nebo psychosociálními problémy‚ které jsou natolik výrazné‚ že dovolují
závěry o tom‚ že jsou hlavními příčinnými vlivy. Jejich výsledkem je většinou zřetelný vzestup
podpory a pozornosti‚ bud' lékaře nebo jiné osoby. Sem nezahrnujte bolesti předpokládaného
psychického původu v průběhu depresivních poruch nebo schizofrenie.
zprostředkovány vegetativním nervstvem‚ které jsou ohraničeny na určitý specifický systém
nebo část těla a které jsou úzce časově spojeny se stresovými problémy a událostmi.
které se do značné míry překrývají. U prvního typu jde o obtíže‚ dané zvýšenou únavností po
duševním úsilí‚ často spojené s určitým poklesem výkonnosti v zaměstnání‚ týkajícím se
vyrovnávání s běžnými denními úkoly. Duševní únavnost je popisována jako nepříjemná
vtíravost nevhodných asociací nebo vzpomínek‚ obtížnost koncentrace a všeobecně
neefektivní myšlení. U druhého typu jsou zdůrazněny pocity tělesné nebo fyzické slabosti
a vyčerpání po minimálni námaze‚ spojené s pocity svalové bolesti a neschopnosti relaxovat.
U obou typů jsou běžně přítomny různé nepříjemné pocity jako závratě‚ tenzní bolesti hlavy‚
pocit celkové nestability. Pacienti mají obavu ze zhoršení duševního a tělesného zdraví‚ je
přítomna zvýšená podrážděnost‚ anhedonie a v mírném stupni deprese a úzkost. Spánek je
často porušen ve své počáteční a střední fází‚ ale může být přítomna i výrazná hypersomnie.
ve své kvalitě‚ takže jsou neskutečné‚ vzdálené nebo automatické. Nejčastější z variabilních
fenomenů jsou ztráta emocí a pocity odcizení nebo neskutečnosti vlastního těla‚ myšlení
a okolí. I přes dramatickou povahu tohoto prožitku si je subjekt vědom neskutečnosti těchto
změn. Senzorium je normální a schopnost vyjádření emocí neporušená. Depersonalizační
derealizační příznaky se mohou objevit jako část diagnostikovatelné schizofrenní‚ depresivní‚
fobické a obsedantně–kompulzivní poruchy. V těchto případech by měla být hlavní diagnózou
základní porucha.
Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů
(ICD-10 ONLINE) - Czech
International Classification of Diseases
(ICD-10 ONLINE) - English
Internationale statistische Klassifikation der Krankheiten und verwandter Gesundheitsprobleme
(ICD-10 ONLINE) - Deutsch